Jako sestra na novorozeneckém oddělení viděla Emily už mnoho miminek, ale s takovou situací se ještě nikdy nesetkala. Po porodu byli rodiče nezvěstní a dítě zůstalo v nemocnici opuštěné a nikdo si ho nevyzvedl. Přemožena soucitem se Emily rozhodla dítě adoptovat sama a posledních 10 let ho vychovávala s bezpodmínečnou láskou, která se mohla rovnat lásce biologických rodičů. Když však vyšlo najevo, kdo jsou skuteční rodiče dítěte, možná si přála, aby si ten den před deseti lety Emily si vzpomněla na ten den před 10 lety
Je to už dlouho, ale vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Na oddělení panoval ten den značný ruch, protože se zdálo, že se toho osudového dne narodilo hodně dětí – celkem pět holčiček a devět chlapečků, což byl rozhodně denní rekord, alespoň za dobu, co tam Emily pracovala. A přesto to jediná věc, která tento den odlišovala od všech ostatních. Emily vždy milovala práci s novorozenci a milovala skutečnost, že mohla být součástí začátku něčího života tímto smysluplným způsobem. Byli v té chvíli nejbezbrannější, zvláště pokud byli v její péči.
Víte, neonatální sestra se obvykle stará jen o miminka s nějakým zdravotním problémem, například o předčasně narozené děti, a přesně to byl ten den případ tří miminek. Do její péče jí byly svěřeny dva krásní chlapečci a jedna roztomilá holčička a ona se o ně starala, jak nejlépe uměla. Jmenovali se Daniel, Eva a Tyler a práce s nimi byla radost – nebyli tak nároční jako jiné případy, s nimiž se dosud setkala. Očekávala však, že se s nimi všemi rozloučí; osud však měl zřejmě jiné plány jakmile se u Tylera začaly objevovat zdravotní komplikace
Jakmile se jeho stav uklidnil, přišli si ho rodiče odvést domů. Totéž platilo i pro Evu, ale i poté, co nemocnice připravila propouštěcí formulář pro Daniela, se zdálo, že si pro něj nikdo nepřijde. „Oni se vrátí, uvidíš,“ řekla Emily a hýčkavě se usmívala na miminko, které si hrálo s jejími prsty a svíralo je. Doufala, že má pravdu, ale bohužel . Dny ubíhaly a nemocnice se snažila všemožně kontaktovat jeho rodiče, ale zdálo se, jako by zmizeli z povrchu zemského
Emily nemohla necítit lítost nad malým Danielem, protože další možností byla adopce nebo pěstounská péče, a pro dítě jako on to nemohlo být snadné. Víte, Danielův porod byl totiž komplikovaný; to byl jeden z důvodů, proč se vůbec ocitl v její neonatologické péči, a v jeho zdravotní dokumentaci to také nevypadalo dobře. Nemohla nemohla se ubránit strachu, že Daniela opustí nejen jeho biologičtí rodiče, ale možná i případní adoptivní rodiče. S tímto strachem bušícím v hrudi věděla, co musí udělat.
měla dobře placenou práci a dům bez hypotéky v sousedství, které bylo skvělé a bezpečné pro děti. Věděla, že by na to mohla mít nárok, pokud by podala žádost. Zakousla se do rtu, když se podívala na malou ručku, která obepínala její ukazováček. Nemohla si pomoci, ale pocítila příval lásky. Kdo ví, možná to budeme jen ty a já, zaříkávala si v duchu. Po rozhovoru s lékaři a správcem nemocnice došli k závěru, že Danielovi rodiče se s největší pravděpodobností nikdy nevrátí.
To dítě Emily zlomilo srdce, ale věděla, že trvalo dlouho, než jí ho pracovníci sociálky odvedou. Prostě tu myšlenku nemohla snést a rozhodla se podat vlastní žádost v naději, že bude moci Daniela adoptovat a zajistit, aby se vždy cítil milován. Netrvalo dlouho a pracovníci sociálky stáli před dveřmi nemocnice s tím, že si přišli pro dítě. Emily se málem rozplakala, když si ho odnesli, protože si k němu začala vytvářet pouto, když se snažila
Když požádala o další informace, žena z CPS jí poskytla pouze stručnou odpověď, která situaci ani v nejmenším neobjasnila: „Vaše žádost se právě zpracovává a bude provedeno posouzení. Chceme zajistit, aby byl Daniel umístěn do co nejlepšího domova.“ Emily by to uklidnilo, nebýt toho ženiného robotického a stoického chování. Uplynulo několik dní a nervy ji už doháněly, když konečně přišel ten telefonát. Zazvonil telefon a prolomil napjaté ticho v Emilyině obývacím pokoji. Srdce jí bušilo, když
Zvedla to. „Haló, je to Emily?“ zeptal se hlas na druhém konci. „Ano, jsem,“ odpověděla a zadržela dech. „Gratuluji, byla vám schválena adopce Daniela,“ oznámil hlas. Emily se do očí nahrnuly slzy radosti. Několikrát volajícímu poděkovala, než zavěsila a vydala vítězný výkřik. Emily se nemohla dočkat, až tu novinu sdílí. Nejprve zavolala rodičům. „Mami, tati, já oficiálně Danielova máma,“ zvolala. Jejich radostné reakce jí znovu vhnaly slzy do očí. Potom zavolala své nejlepší kamarádce Lise, která vykřikla:
V práci ji kolegové překvapili malou oslavou s balónky a dortem. Všichni se z toho upřímně radovali a zahrnuli ji objetím a gratulacemi. S novou energií se Emily začala připravovat na Danielův příchod. Navštívila několik obchodů s dětskými potřebami a s nadšením vybírala postýlku, přebalovací pult a nespočet roztomilých oblečků. Pro dětský pokoj zvolila veselý motiv džungle, doplněný roztomilými samolepkami se zvířátky na zeď a měkkými plyšáky. Každou věc vybírala s láskou a péčí, aby se ujistila, že Daniel
