POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU
David zůstal stát u domácího telefonu, jako by doufal, že když nestiskne tlačítko, matka i s problémem zmizí. Silvia však zazvonila znovu, tentokrát naléhavěji. — Otevři, — řekla Martina. — Nenechávej hosty čekat. Vždyť ti tolik záleží na rodinné pohostinnosti. Vrhl na ni těžký pohled a nakonec matku pustil dovnitř. Za pár minut se za dveřmi ozvaly kroky, hlasy a šustění tašek. Silvia vešla jako první — ve světlém kabátu, s dokonalým účesem a výrazem člověka, který předem ví, jak mají být věci zařízené. Za ní se objevili Ingrid a Jiří. — No konečně! — začala Silvia, ale hned se zarazila. Uviděla prázdný stůl. Čistou kuchyň. Martinu ve slavnostních šatech a botách. A pak zmateného syna, který stál uprostřed chodby a nevěděl, co s rukama. — A kde je oběd? — zeptala se pomalu Silvia. — Právě! — David okamžitě ožil. — Martina se rozhodla odejít, i když věděla, že přijedete. Nic nepřipravila, žádné jídlo tu není… Mluvil rychle a zmateně, jako by spěchal, aby si jako první osvojil roli oběti. Martina mlčky poslouchala. Čekala známý scénář: matka se rozhořčí, Ingrid jí přisvědčí a Jiří bude předstírat, že se ho to netýká. Silvia se k ní skutečně otočila. — Martino, co to má znamenat za dětinské výstupy? Nejsme přece cizí lidé. — Právě proto jsem tři roky mlčela, — odpověděla Martina klidně. — Protože nejste cizí. Myslela jsem, že když se budu snažit ještě o trochu víc, začnete mě alespoň respektovat. — Nikdo ti neubližoval, — vložila se do toho Ingrid. — Máma jen občas mluví na rovinu. — Na rovinu je říct: „Děkuji, bylo to výborné.“ Ne „maso je suché“, „salát je bez chuti“ nebo „manželka syna by se měla víc snažit“. Celý týden pracuju. Každou sobotu sama obsloužím rodinný oběd a pak až do noci uklízím.
A dnes už to dělat nebudu. — Ale David také pracuje, — pronesla umíněně Silvia. — Ano. A já také. Tak proč má nárok na odpočinek jen on? V chodbě zavládlo ticho. Jiří rozpačitě zakašlal a nečekaně promluvil: — Vlastně má Martina pravdu. Přijeli jsme, najedli se a odešli. Ani jsem nepřemýšlel, kdo to pak všechno umývá. Dopadlo to… nepěkně. Ingrid se na manžela ostře podívala. — Jiří! — Co je? — pokrčil rameny. — U nás doma po návštěvě myju nádobí s tebou. A upřímně, taky bych nechtěl každý víkend vařit pro šest lidí. David se ušklíbl, jako by ho právě Jiří zradil ze všech nejvíc. — Skvělé. Všichni jsou proti mně. — Nikdo není proti tobě, — odpověděla Martina. — Jen už nehodlám být ta, které se všechno automaticky naloží. Silvia si svlékla kabát, pečlivě ho pověsila na háček a podívala se na syna. — Davide, co tu tedy máme k jídlu? Nejistě pohlédl do kuchyně. — No… ovesné vločky. A mražené kuře. — Tak vař, — řekla matka suše. — Já? Vždyť to neumím. Silvia pomalu nadzvedla obočí. — V tvém věku to už není něco, čím by ses mohl chlubit. Martina se sotva znatelně usmála. David si jejího úsměvu všiml — a vzplanul. — Ty jsi všechny poštvala proti mně! — Ne. Jen jsem řekla pravdu. Vykročil k ní, ale zastavil se krok před ní. V očích měl vztek, za nímž se náhle objevilo cosi jako strach. Poprvé pochopil, že manželka může skutečně odejít. Ne do obchodu, ne se „na hodinu uklidnit“, ale opustit roli, v níž ji byl zvyklý vždy vidět. — A kam teď jdeš? — zeptal se už tišeji. — Na schůzku s kamarádkou. Pak do kina. A potom se možná jen projdu. Nemusím se ospravedlňovat za pár hodin vlastního života. — A co bude dál? — To záleží na tobě. Nezakazuju ti zvát si rodinu.
Ale jestli se budete scházet u nás, povinnosti se rozdělí mezi všechny. Ty nakoupíš, uvaříš alespoň polovinu jídla, prostřeš stůl a budeš se mnou uklízet. A pokud někdo přichází jen kritizovat, bude lepší, když se naobědvá doma. Silvia sevřela rty. Vypadalo to, že se chystá namítnout, ale místo toho unaveně vydechla. — Asi jsem skutečně bývala příliš ostrá, — řekla neochotně. — Myslela jsem, že tě to všechno baví. — Bavilo mě to, dokud se se mnou nezacházelo jako se služkou, — odpověděla Martina. Ingrid sklopila oči. Jiří jako první zamířil do kuchyně, otevřel mrazák a vytáhl balíček s kuřetem. — Tak co, šéfkuchaři Davide, — řekl s opatrným úsměvem. — Začneme rozmrazováním. Pomůžu ti. Ingrid udělá salát, máma postaví vodu na čaj. Rodinný oběd je přece o tom, že se zapojí všichni. David nic neřekl. Chvíli stál bez hnutí, pak pomalu přikývl a vzal si kuře z Jiřího rukou. Martina otevřela dveře. — Vrátím se večer, — řekla. — A nedoufám, že uvidím dokonale čistou kuchyň. Doufám, že uvidím manžela, který konečně pochopil jednu prostou věc: péče nemůže být povinností jediného člověka. David se na ni dlouze a provinile podíval. — Martino… promiň. Opravdu jsem to neviděl. — Viděl. Jen pro tebe bylo pohodlnější nepřikládat tomu význam, — odpověděla mírně, ale pevně. — Teď máš šanci to změnit. Vyšla z bytu, aniž by práskla dveřmi. Poprvé po mnoha sobotách scházela Martina po schodech bez tašek, bez seznamu jídel v hlavě a bez úzkosti, zda bude pro všechny dost soli a chleba. A za zavřenými dveřmi David nešikovně zapínal troubu, poslouchal matčiny rady a poprvé chápal cenu onoho „klidného rodinného oběda“, který se mu tolik let objevoval před očima, jako by vznikal sám od sebe.
