12. října 2010 se pět amerických turistů beze stopy ztratilo v zeleném pekle amazonské džungle.
Julie Gordonová, Angela Carsonová, William White, John Ball a Brian Blake se vydali na výlet k vodopádům a už se nikdy nevrátili.
Sedm let žily jejich rodiny v mučivé nejistotě, domnívajíce se, že zahynuli, pohltěni divokou přírodou.
Až jednoho dne, během policejní akce stovky kilometrů od místa, kde se ztratili, byl v lesním tábořišti nalezen plastový kontejner
Uvnitř byly aktuální fotografie pohřešovaných Američanů.
Byli naživu, vyhublí a uvěznění v betonových zdech, ale na každé fotografii byly jejich oči vyříznuty dokonale rovnou čarou, jako by skalpelem, přímo na fotografickém papíře.
Místo obličeje tam byly zírající černé díry, které upřeně hleděly přímo do objektivu kamery.
10. října 2010 přivítalo mezinárodní letiště v brazilském městě Manaus skupinu pěti amerických turistů v parném horku.
Toho rána ukazoval teploměr 35 °C a vlhkost vzduchu se pohybovala kolem 90 %, což představovalo kritickou hodnotu.
Jednalo se o dovolenou, kterou tato skupina přátel pečlivě plánovala už více než osm měsíců.
Julie Gordonová (30 let), Angela Carsonová (31 let), William White (33 let), John Ball (29 let) a Brian Blake (33 let) sem přiletěli letadlem, aby prozkoumali divokou a nedotčenou amazonskou džungli.
Hned po projití celní kontrolou se skupina vydala do autopůjčovny, kde na ně čekal stříbrný SUV Toyota Highlander 4×4, který si předem rezervovali.
Poté, co naložili své obrovské turistické batohy, stany a kempingové vybavení, vyrazili Američané na federální silnici BR 174.
Tato dálnice, protínající nekonečnou zelenou stěnu džungle, vedla přímo na sever.
Podle zjištění policie se SUV 12. října kolem 10:15 dopoledne na chvíli zastavil.
Jednalo se o velkou čerpací stanici patřící do sítě Postto Ecuador, která se nacházela několik desítek kilometrů od okraje města.
Záznamy z kamerového systému, které se vyšetřovatelům podařilo získat, se později staly posledním hmatatelným důkazem toho, že těchto pět lidí bylo stále naživu.
Na černobílém záznamu s nízkým rozlišením je jasně vidět, jak William White přistupuje k pokladně a platí hotově za natankování auta.
Ve stejnou dobu zachytila kamera číslo čtyři, umístěná uvnitř obchodu s potravinami, Julii Gordonovou.
Žena si koupila podrobnou topografickou mapu regionu a tři velké lahve silného repelentu proti komárům.
Na videu vypadají přátelé uvolněně; smějí se a o něčem si povídají u otevřených dveří auta.
V 10:32 Toyota Hilux vyrazila z čerpací stanice a zmizela v oblacích horkého asfaltu.
Jejich konečným cílem byla obec Presidente Figedo, oblast známá turistům díky vodopádům, hlubokým roklím a mimořádně hustým lesům.
Téhož odpoledne ve 13:40 skupina zaparkovala své terénní auto na nezpevněném parkovišti poblíž začátku turistické stezky vedoucí k rozsáhlému jeskynnímu systému Cava Domuaga.
Pravidla národního parku vyžadovala, aby se všichni návštěvníci zaregistrovali.
V zápisníku službu konajícího lesníka se nacházel zápis, který v 13:45 vlastnoručně zapsal Brian Blake.
Ve zprávě se píše, že skupina plánovala třídenní výpravu hluboko do džungle.
Nejdůležitějším detailem této nahrávky bylo to, že Američané zmínili přítomnost průvodce.
Najali si však místního průvodce na neformální bázi, bez zprostředkování cestovní kanceláře, a proto jeho jméno a kontaktní údaje nebyly zapsány do registru.
15. října, v den, kdy se měla skupina vrátit k autu a dostavit se na policejní stanici, se nikdo z nich neukázal.
19. října v 8:00 ráno si lesník při obchůzce všiml, že Toyota Hilux stále stojí na svém místě, pokrytá silnou vrstvou prachu a spadaného listí.
Dveře byly zamčené a ve výloze byly vidět jen prázdné plastové láhve a turistické brožury.
Všechny pokusy o kontaktování turistů prostřednictvím mobilního telefonu byly marné, protože se zařízení nacházela mimo dosah sítě.
Téhož večera místní policie oficiálně oznámila, že pět amerických občanů bylo prohlášeno za pohřešované.
Následujícího rána byla zahájena pátrací a záchranná akce v dosud nevídaném rozsahu.
Do akce se zapojily jednotky brazilské armády, speciální záchranné týmy a desítky místních dobrovolníků.
Průzkumná oblast byla rozdělena na čtvercové sektory o celkové rozloze přes 400 čtverečních mil.
Vojenské vrtulníky vybavené nejmodernějšími termovizními kamerami několik dní kroužily nad neproniknutelnou klenbou lesa a hledaly sebemenší stopy tepelného záření pocházejícího z lidských těl nebo požárů.
V terénu desítky psovodů s vycvičenými psy důkladně prohledávaly břehy nejbližších přítoků, metr po metru, a pečlivě prohlížely trnité keře.
Podmínky byly pekelné.
Teploty během dne dosáhly 38 °C a dusivá vlhkost ztěžovala dýchání i místním obyvatelům.
Dny ubíhaly, ale Zelený labyrint své vězně nepropouštěl.
Teprve 2. listopadu, více než dva týdny po zahájení pátrání, se v rámci této akce podařilo najít první a jedinou stopu.
Asi 7 km severovýchodně od zaparkovaného auta, na bahnitém břehu malého bezejmenného přítoku, si jeden ze záchranářů všiml kousku látky.
Ve skutečnosti to byl cestovní batoh.
Vyšetřovatelé předmět rychle identifikovali jako majetek Johna Balla díky sériovému číslu uvedenému na štítku.
Batoh byl velmi poškozený, látka byla roztržená a většina kapes byla rozříznutá.
Nejpřekvapivější však je, že soudní lékaři tam nenašli ani kapku krve.
Na místě nálezu nebyly žádné stopy po boji, otisky bot ani stopy po útoku divokého zvířete.
Vypadalo to, jako by ten batoh někdo ve spěchu shodil z ramen a prostě ho tam nechal ležet v blátě.
Nebyly nalezeny žádné další osobní věci, oblečení ani vybavení.
Psi ztratili stopu jen pár desítek metrů od vody.
Vypadalo to, jako by se pět dospělých lidí prostě rozplynulo v těžkém vzduchu deštného pralesa, aniž by po sobě zanechali jedinou stopu.
17. prosince 2010, když se naděje na nalezení turistů živých definitivně rozplynula a již nebyly k dispozici prostředky na pokračování pátrací akce, bylo aktivní pátrání oficiálně zastaveno.
Rozsáhlé spisy obsahující policejní zprávy byly předány do archivu a stav vyšetřování byl změněn na „nevyřešený případ“.
Rodiny pohřešovaných se ocitly v bolestivé nejistotě, přesvědčeny, že džungle jejich blízké navždy pohltila.
Nikdo z nich si nedokázal ani představit, že skutečná noční můra nemá s divokou přírodou nic společného a že ta nejhorší část této zkoušky právě začala někde v té ohlušující a dusivé tmě.
